Připomínáme si výročí 401 let od bitvy na Bílé hoře. Jak se proměňovala taktika bitevního pole před osudovou porážkou?

Připomínáme si výročí 401 let od bitvy na Bílé hoře. Jak se proměňovala taktika bitevního pole před osudovou porážkou?
Autor: Bitva na Bílé hoře|Popisek: Pieter Snayers, Exhibition catalogue CD The Winter King, volné dílo
08 / 11 / 2021, 12:00

Dnes uplynulo 401 let od porážky stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře. Původně šarvátka, nicméně tato bitva předznamenala blížící se absolutní krach stavovského povstání proti nenáviděným Habsburkům. Jakými proměnami však prošla taktika bitevního pole a co v tomto ohledu přispělo ke stavovské porážce?

Jean Colin ve svém díle Pěchota v 18. století - taktika, pro období poloviny 16. až poloviny 17. století říká:

"Kolem poloviny 16. století tvoří pikenýři stále jádro „batalionu“ o 2000 mužích ve dvaceti či čtyřiadvaceti řadech do hloubky. Arkebuzíři poskytují 500 „ztracených dětí“ (enfants perdus) ve skupinách po dvaceti rozmístěných před čelem a dva oddíly o 200 mužích v pěti řadech na křídlech batalionu. K dispozici pro aktivnější úkoly zůstává malá záloha arkebuzírů.

V průběhu náboženských válek (1562-1598) se složení a taktika pěchoty rychle mění. Bataliony nejsou hluboké více než dvanáct, deset a někdy i čtyři řady, jako například v roce 1567 v armádě Condého. Počet pikenýrů se oproti arkebuzírům výrazně snižuje, arkebuzíři neváhají bojovat osamoceně, jako v roce 1568 u Jasménilu. Představují se dvě taktiky: arkebuzíři královské armády se rozptýlí jako tirajéři a úspěšně tak bojují proti pluku protestantských arkebuzírů v sevřené sestavě.

V posledních letech století se již čím dál tenčí (čtyřicet až padesát zástupů v deseti řadech) bataliony pikenýrů nepodílejí na útocích. O vítězství připraveném palbou arkebuzírů rozhoduje takřka vždy jezdectvo. Například v boji u Coutras zaujmou obě armády stejnou formaci: jezdectvo ve středu s podporou asi 250 arkebuzírů v pěti řadech, pěchota tvoří obě křídla, arkebuzíři rozptýlení před čelem, pikenýři v určité vzdálenosti ve druhé linii. Na straně protestantů, kde se pěchota uchyluje do defenzívy, obsazují arkebuzíři překážky a okraje lesa. Jejich palba zastavuje útok královské pěchoty, jež se v nepořádku stáhne, ale o vítězství rozhodne protestantské jezdectvo, jemuž úspěch připravily právě tyto pelotony arkebuzírů a jež pronásleduji královské jezdce, zamíří na křídla a boj pěchoty ukončí.

Snahou generálů je tedy využít pěchoty, která je nejpočetnější složkou armád, kombinací účinku píky a palných zbraní. Mušketa s doutnákovým zámkem, jež v této době nahrazuje arkebuzu s kolečkovým zámkem, má vynikající dostřel 300 kroků (195 m). Aby bylo možné křížit palbu mušketýrů v dobré vzdálenosti před jednotkou pikenýrů, je třeba zúžit její čelo. Mořic Nasavský (1567-1625) rozdělí svou pěchotu do půlpluků po 500 mužích, z nich je 250 pikenýrů v deseti řadech, jimž boky kryjí napravo i nalevo dva oddíly po 125 mušketýrech. Seskupuje šest takových jednotek následujícím způsobem: první linie tvořená dvěma půlpluky vedle sebe, tedy 12 zástupů mušketýrů, 25 pikenýrů, 25 mušketýrů, 25 pikenýrů a 12 mušketýrů. Sto metrů vzadu jsou dva půlpluky postavené vně fronty první linie a konečně o 200 metrů dále stojí třetí linie zformovaná stejně jako linie první. Tím jsou jednotlivé části, jak do šířky tak do hloubky, schopné se účinně podpořit. Nelze se přiblížit k pikenýrům, aniž bychom nebyli napadeni palbou mušketýrů, ani napadnout mušketýry bez vystavení se protiútoku pikenýrů.

Tato hluboká a poněkud komplikovaná sestava je zjednodušena během třicetileté války (1618-1648). „Brigáda“ Gustava-Adolfa v síle 1200 mužů zahrnuje jen první dvě linie předchozí formace a rozchod je snížen na patnáct kroků (10 m), zatímco šíře čela je takřka zdvojnásobena, protože jednotka je zformována v šesti řadech. Takto rozmístěná pěchota bojuje s úspěchem v bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) proti velkým císařským batalionům, ale aniž by získala rozhodující převahu. Stále je to ještě jezdectvo, smíšené s pelotony mušketýrů, jež díky jejich palbě poráží jezdectvo císařské, vrhá se na pěchotu a nakonec rozhodne o vítězství.

U Lützenu (16. listopadu 1632) hraje švédská pěchota zářivější roli. Císařští postavili své mušketýry podél příkopu a dost daleko před svými pikenýry, kteří zůstali zformováni v kompaktních masách. Smíšená linie malých švédských batalionů nejprve napadne nepřátelské mušketýry, jež snadno přemůže, a následně zaútočí proti čtvercům pikenýrů. Podaří se jí je rozrazit díky průlomům vytvořeným palbou. Posila, jež císařské pěchotě dorazí, přinutí ustoupit zase Švédy, ti však nakonec získají převahu během třetího a posledního útoku.

V této bitvě uspěje smíšená formace proti odděleným jednotkám mušketýrů a pikenýrů. Francouzští generálové, stoupenci taktiky Gustava-Adolfa, postupují podle této metody, přičemž ji zjednodušují, nicméně ne vždy se stejným úspěchem. Španělská pěchota je příliš zdatná na to, aby byla její karé rozrážena podobně jako formace Císařských. U Rocroi (19. května 1643) zůstává boj pěchoty bez rozhodnutí, a je to stále jezdectvo, jež, podobně jako u Breitenfeldu, nebo v bitvách 16. století, rozhoduje o vítězství útokem a obrácením na útěk nepřátelských eskadron, aby se následně vrhlo na karé pěchoty a skončilo bitvu jejich rozvratem."

Zmíněné taktice Mořice Nasavského (Oranžského) se obecněji říká nizozemská, a vyvinula se ve střetu se Španělskem během revoluce v Nizozemí. Na Bílé hoře se střetnou dvě armády dvou panovníků, dvou vyznání a také dvou taktických systémů. Stavovští jsou progresívnější a jejich pěchota je formována právě podle nizozemských zásad jako pružnější v menších a pohyblivějších celcích. Císařsko-ligistické síly jsou konzervativnější a jejich pěchota manévruje podle tradičnějšího španělského vzoru. Jedním z četných problémů, s nimiž se stavovská armáda potýkala, a které také přispěly k její porážce, bylo nedostatečné osvojení si relativně nových principů. Zdá se nadto, že velení nepochopilo zcela správně, jaké výhody nizozemská škola nabízela a co k efektivnímu nasazení potřebovala: stavovská armáda byla příliš roztažena do šířky, a efekt vzájemné podpory tří linií pěchoty jako jeden ze základních prvků nizozemské taktiky byl de facto pominut. Jak řekne o bezmála dvě století později Napoleon: "Vojenské umění je uměním, které má zásady, jež není nikdy dovoleno porušovat."

Zdroj: Jean Colin, Pěchota v 18. století - taktika

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace