Připomínáme si výročí 401 let od bitvy na Bílé hoře. Jak se proměňovala taktika bitevního pole před osudovou porážkou?

08. 11. 202112:00

Připomínáme si výročí 401 let od bitvy na Bílé hoře. Jak se proměňovala taktika bitevního pole před osudovou porážkou?

foto: Bitva na Bílé hoře/Pieter Snayers, Exhibition catalogue CD The Winter King, volné dílo

Dnes uplynulo 401 let od porážky stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře. Původně šarvátka, nicméně tato bitva předznamenala blížící se absolutní krach stavovského povstání proti nenáviděným Habsburkům. Jakými proměnami však prošla taktika bitevního pole a co v tomto ohledu přispělo ke stavovské porážce?

Jean Colin ve svém díle Pěchota v 18. století - taktika, pro období poloviny 16. až poloviny 17. století říká:

"Kolem poloviny 16. století tvoří pikenýři stále jádro „batalionu“ o 2000 mužích ve dvaceti či čtyřiadvaceti řadech do hloubky. Arkebuzíři poskytují 500 „ztracených dětí“ (enfants perdus) ve skupinách po dvaceti rozmístěných před čelem a dva oddíly o 200 mužích v pěti řadech na křídlech batalionu. K dispozici pro aktivnější úkoly zůstává malá záloha arkebuzírů.

V průběhu náboženských válek (1562-1598) se složení a taktika pěchoty rychle mění. Bataliony nejsou hluboké více než dvanáct, deset a někdy i čtyři řady, jako například v roce 1567 v armádě Condého. Počet pikenýrů se oproti arkebuzírům výrazně snižuje, arkebuzíři neváhají bojovat osamoceně, jako v roce 1568 u Jasménilu. Představují se dvě taktiky: arkebuzíři královské armády se rozptýlí jako tirajéři a úspěšně tak bojují proti pluku protestantských arkebuzírů v sevřené sestavě.

V posledních letech století se již čím dál tenčí (čtyřicet až padesát zástupů v deseti řadech) bataliony pikenýrů nepodílejí na útocích. O vítězství připraveném palbou arkebuzírů rozhoduje takřka vždy jezdectvo. Například v boji u Coutras zaujmou obě armády stejnou formaci: jezdectvo ve středu s podporou asi 250 arkebuzírů v pěti řadech, pěchota tvoří obě křídla, arkebuzíři rozptýlení před čelem, pikenýři v určité vzdálenosti ve druhé linii. Na straně protestantů, kde se pěchota uchyluje do defenzívy, obsazují arkebuzíři překážky a okraje lesa. Jejich palba zastavuje útok královské pěchoty, jež se v nepořádku stáhne, ale o vítězství rozhodne protestantské jezdectvo, jemuž úspěch připravily právě tyto pelotony arkebuzírů a jež pronásleduji královské jezdce, zamíří na křídla a boj pěchoty ukončí.

Snahou generálů je tedy využít pěchoty, která je nejpočetnější složkou armád, kombinací účinku píky a palných zbraní. Mušketa s doutnákovým zámkem, jež v této době nahrazuje arkebuzu s kolečkovým zámkem, má vynikající dostřel 300 kroků (195 m). Aby bylo možné křížit palbu mušketýrů v dobré vzdálenosti před jednotkou pikenýrů, je třeba zúžit její čelo. Mořic Nasavský (1567-1625) rozdělí svou pěchotu do půlpluků po 500 mužích, z nich je 250 pikenýrů v deseti řadech, jimž boky kryjí napravo i nalevo dva oddíly po 125 mušketýrech. Seskupuje šest takových jednotek následujícím způsobem: první linie tvořená dvěma půlpluky vedle sebe, tedy 12 zástupů mušketýrů, 25 pikenýrů, 25 mušketýrů, 25 pikenýrů a 12 mušketýrů. Sto metrů vzadu jsou dva půlpluky postavené vně fronty první linie a konečně o 200 metrů dále stojí třetí linie zformovaná stejně jako linie první. Tím jsou jednotlivé části, jak do šířky tak do hloubky, schopné se účinně podpořit. Nelze se přiblížit k pikenýrům, aniž bychom nebyli napadeni palbou mušketýrů, ani napadnout mušketýry bez vystavení se protiútoku pikenýrů.

Tato hluboká a poněkud komplikovaná sestava je zjednodušena během třicetileté války (1618-1648). „Brigáda“ Gustava-Adolfa v síle 1200 mužů zahrnuje jen první dvě linie předchozí formace a rozchod je snížen na patnáct kroků (10 m), zatímco šíře čela je takřka zdvojnásobena, protože jednotka je zformována v šesti řadech. Takto rozmístěná pěchota bojuje s úspěchem v bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) proti velkým císařským batalionům, ale aniž by získala rozhodující převahu. Stále je to ještě jezdectvo, smíšené s pelotony mušketýrů, jež díky jejich palbě poráží jezdectvo císařské, vrhá se na pěchotu a nakonec rozhodne o vítězství.

U Lützenu (16. listopadu 1632) hraje švédská pěchota zářivější roli. Císařští postavili své mušketýry podél příkopu a dost daleko před svými pikenýry, kteří zůstali zformováni v kompaktních masách. Smíšená linie malých švédských batalionů nejprve napadne nepřátelské mušketýry, jež snadno přemůže, a následně zaútočí proti čtvercům pikenýrů. Podaří se jí je rozrazit díky průlomům vytvořeným palbou. Posila, jež císařské pěchotě dorazí, přinutí ustoupit zase Švédy, ti však nakonec získají převahu během třetího a posledního útoku.

V této bitvě uspěje smíšená formace proti odděleným jednotkám mušketýrů a pikenýrů. Francouzští generálové, stoupenci taktiky Gustava-Adolfa, postupují podle této metody, přičemž ji zjednodušují, nicméně ne vždy se stejným úspěchem. Španělská pěchota je příliš zdatná na to, aby byla její karé rozrážena podobně jako formace Císařských. U Rocroi (19. května 1643) zůstává boj pěchoty bez rozhodnutí, a je to stále jezdectvo, jež, podobně jako u Breitenfeldu, nebo v bitvách 16. století, rozhoduje o vítězství útokem a obrácením na útěk nepřátelských eskadron, aby se následně vrhlo na karé pěchoty a skončilo bitvu jejich rozvratem."

Zmíněné taktice Mořice Nasavského (Oranžského) se obecněji říká nizozemská, a vyvinula se ve střetu se Španělskem během revoluce v Nizozemí. Na Bílé hoře se střetnou dvě armády dvou panovníků, dvou vyznání a také dvou taktických systémů. Stavovští jsou progresívnější a jejich pěchota je formována právě podle nizozemských zásad jako pružnější v menších a pohyblivějších celcích. Císařsko-ligistické síly jsou konzervativnější a jejich pěchota manévruje podle tradičnějšího španělského vzoru. Jedním z četných problémů, s nimiž se stavovská armáda potýkala, a které také přispěly k její porážce, bylo nedostatečné osvojení si relativně nových principů. Zdá se nadto, že velení nepochopilo zcela správně, jaké výhody nizozemská škola nabízela a co k efektivnímu nasazení potřebovala: stavovská armáda byla příliš roztažena do šířky, a efekt vzájemné podpory tří linií pěchoty jako jeden ze základních prvků nizozemské taktiky byl de facto pominut. Jak řekne o bezmála dvě století později Napoleon: "Vojenské umění je uměním, které má zásady, jež není nikdy dovoleno porušovat."

Zdroj: Jean Colin, Pěchota v 18. století - taktika