Vojenský odpor ze strany Československa v srpnu 1968 by proměnili Sověti v krvavou lázeň

Nedávno jsme si připomněli smutné výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Uvažoval vůbec někdo z československých nejvyšších politických představitelů o obraně země? A jaké byly vlastně možnosti odporu?

Sovětský svaz 21. srpna 1968 násilně ukončil slibně se rozvíjející obrodný proces, který zahájilo reformní vedení KSČ v čele s Alexanderem Dubčekem v lednu 1968. Moskva odůvodnila vpád pěti států Varšavské smlouvy ,,plíživou kontrarevolucí" a působením pravicových sil, které chtěly demontovat v Československu socialismus, a proto poskytla ,,internacionální", v tomto případě tedy vojenskou pomoc.

Konzervativci v KSČ - V. Biľak, E. Rigo, O. Švestka či jiní kolaboranti (náměstek ministra vnitra V. Šalgovič) činili aktivně všechna opatření pro úspěšný politický a vojenský úspěch operace Dunaj, kterou sovětské vedení definitivně schválilo 17. srpna 1968. Zatímco po vojenské stránce proběhla celá operace úspěšně, politicky zcela selhala, protože konzervativcům v čele s V. Biľakem se nepodařilo z noci z 20. na 21. srpna prosadit prohlášení , které by legitimizovalo vstup vojsk do Československa.

Co se týče samotného vpádu vojsk Varšavského paktu, je nutno říct, že se jednalo od skončení druhé světové války o největší vojenskou operaci. Do Československa vstoupilo pět cizích armád v čele se Sovětským svazem, který nesl největší tíži celé akce. Do naší země se neúprosně valilo zhruba 6 000 tanků, k akci bylo vyčleněno 300 - 500 tisíc vojáků a okupanti měli samozřejmě k dispozici další moderní těžkou techniku.

Československo mělo v té době armádu o síle zhruba 200 000 mužů, disponovala moderní technikou a patřila v rámci sovětského bloku k ,,výkladním skříním". Ministrovi obrany Martinovi Dzúrovi bylo sovětskými nejvyššími místy sděleno, aby československá armáda v žádném případě nekladla odpor, nebo dojde k masakru. Dzúr, kterému Sověti nedůvěřovali a činili na něho nemístný nátlak, tak dal příkaz, aby vojáci zůstali ve svých posádkách a nekladli odpor. To se týkalo i SNB a Lidových milicí.

Problémem možné aktivní obrany státu také byl fakt, že československé zbraně byly namířené na Západ, nikoliv na Východ, kde byl hlavní spojenec, tedy Sovětský svaz. Naše armáda byla tak přirozeně soustředěna kolem západních hranic. Navíc Sověti měli o naší armádě veškeré potřebné informace včetně znalosti velitelů, dislokaci posádek či úkolech armády. A co je možná nejdůležitější: z nejvyšších československých představitelů nikdo reálně neuvažoval o možnosti ozbrojené obrany proti agresorovi, který byl paradoxně považován za největšího spojence. nyní ale byl jednoznačně v roli okupanta.

Co by se stalo, kdyby přece jen československé jednotky kladly odpor a postavily se postupujícím okupačním vojskům? Není pochyb o tom, že by došlo k obrovskému masakru. Sovětský svaz se řídil vždy mocenským pragmatismem, potřeboval zlomit reformní úsilí reformistů za každou cenu a nastolit zpět tuhý předlednový režim v čele s ochotnými normalizátory, nehledě na počet ztrát, pokud by se Československo bránilo obsazení.

Musíme brát v potaz, že okupačních armád bylo celkem pět a Československo by tak kladlo odpor izolovaně bez spojenců (viz analogie s rokem 1938), Pomoc Západu vzhledem k poválečnému rozdělení sfér vlivu byla vyloučena.

Výsledek operace Dunaj by tak byl pokaždé stejný, Sověti by dosáhli svého. Pokud by se Československo bránilo, mělo by to také nedozírné politické konsekvence. Někteří odborníci srovnávají situaci v srpnu 1968 s rokem 1938, kdy jsme se také podle nich mohli a hlavně měli bránit nacistickému Německu. Nicméně v roce 1938 k napadení Německem nakonec na rozdíl od roku 1968 nedošlo, před 54 lety nás okupoval ještě k tomu vlastní spojenec.

Dodejme ještě, že do roku 1968 zemřelo rukou okupantských vojsk 137 československých občanů. V důsledku událostí roku 1968 pak až do roku 1991 zůstala v naší zemi sovětská vojska (střední skupina vojsk pod vedením generála Majorova o síle 70 000 v Československu).

Zdroj: Antonín Benčík: Operace Dunaj