Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Vpád do Československa
Před 54 lety pět států Varšavské smlouvy provedlo vpád do tehdejšího Československa, aby potlačily demokratizační proces.
Reformní proces, jenž měl přinést větší demokratizaci a svobodu občanům, a který podporovala drtivá většina společnosti, tak byl násilně ukončen. Invaze byla vyvrcholením sovětské nespokojenosti s tím, jaké změny provádí ve společnosti vedení KSČ.
Sovětům zejména vadilo zrušení century, probouzející se občanská společnost, snahy o obnovu sociální demokracie, pohlcené KSČ v červnu 1948, existence organizací KAN a K 231. Leonid Brežněv a další požadovali po vedení KSČ, aby vzalo plně kontrolu společnosti do svých rukou a nepřipustilo činnost protisocialistických sil, které však objektivně v Československu neexistovaly a s reformním procesem souhlasilo 90% obyvatelstva.
Ve vedení KSČ se zformovalo konzervativní křídlo pod vedením Vasila Biľak, Drahomíra Koldera, Aloise Indry, Emila Riga a dalších, kteří podrobovali dubčekovské vedení neustálé kritice a vyzývali ho, aby demokratizační proces ukončili. Stejně jako oni i Sověti se obávali, že reformní ,,nákaza" se rozšíří do dalších zemí sovětského bloku a Moskva nad nimi ztratí kontrolu. Sovětská generalita již od jara promýšlela a požadovala násilné ukončení reformního procesu. V létě 1968 pak sovětská kritika vygradovala.
V Čierné nad Tisou na želežničním překladišti proběhla ve dnech 29. 7. - 2. 8. vrcholná jednání mezi československými a sovětskými politiky. Sověti předpokládali, že československé vedení KSČ bude mít na jednání poslední šanci na ústup od reformního procesu a SSSR tak nebude muset vojensky intervenovat, což už zvažoval od března 1968.
První tajemník ÚV KSSS Brežněv hrál také na emocionální strunu, když Dubčekovi a dalším zdůrazňoval, kolik sovětských vojáků padlo při osvobozování Československa. Připomněl, že nikdy tuto zemi nevydá ,,napospas" západu a NATO. Dubček s dalšími vrcholnými československými představiteli měli v Čierné nad Tisou malý manévrovací prostor na obranu. První tajemník ÚV KSČ odmítl, že by hrozila v Československu kontrarevoluce a Brežněvovi sdělil, že KSČ má politický vývoj pod kontrolou.
Politikové se rozešli s tím, že 3. 8. proběhla ještě jedna vrcholná schůzka v Bratislavě, ale ani tam nehodlali reformní představitelé ustoupit ze svých pozic. To ostatně již nešlo, pokud nechtěli riskovat vážný vnitrospolečenský konflikt. Protože sovětské vedení nebylo spokojené s československým vývojem a KSČ podle něho neplnila slíbené závazky, rozhodlo na zasedání ÚV KSSS 17. 8. o vojenské intervenci, která měla násilně ukončit slibný demokratizační vývoj.
Důležitý byl pro Sověty moment před konáním sjezdu KSČ na začátku září 1968, kde bylo jasné, že konzervativní síly nahrazeny reformisty. Sověti počítali s tím, že je Čechoslováci budou vítat jako osvoboditele od ,,kontrarevoluce", ale to se přepočítali. Pro československý lid se z největšího spojence od druhé světové války stal po 21. srpnu 1968, kdy vojska v počtu více než 500 000 vojáků překročila hranice, rázem nepřítel, proti kterému okamžitě zahájil pasivní rezistenci. Sověti se v zemi chovali jako na dobytém území (,,Nyní zde platí sovětské zákony"), obrana země však byla v tu chvíli nemyslitelná a vedla by ke krvavé lázni.
Čelní představitelé Pražského jara - Dubček, Smrkovský, Kriegel, Špaček a další byli v budově ÚV KSČ jménem neexistující dělnicko-rolnické vlády zatčeni a internováni. Pokud vojenská stránka okupace dopadla pro Sověty na výbornou, politicky zcela selhala. Konzervativní představitelé měli totiž v noci z 20. 8. na 21. 8. prosadit v ÚV KSČ takové usnesení, které by legitimizovalo intervenci. To se ovšem nepodařilo, místo toho bylo prosazeno stanovisko, později vysílané v rozhlasu po drátě, které invazi jednoznačně odsoudilo jako popření mezinárodního práva a vztahů mezi socialistickými zeměmi.
V Moskvě pak byli reformisté pod nátlakem nuceni podepsat tzv. Moskevský protokol (kromě Kriegela), který znamenal v podstatě konec reformního procesu. Své role se tehdy ujal Gustáv Husák, který se právě v tento kritický okamžik aktivizoval a přesvědčil Sověty, že v nastalém politickém vakuu on je pro ně tím správným mužem. Sověti na něho vsadili a v dubnu 1969 právě on nahradil Alexandera Dubčeka na postu prvního tajemníka ÚV KSČ. Začala tuhá normalizace, který znamenala retardační vývoj směrem k opětovně plné kontrole KSČ nad společností. Obnovila se cenzura, občanská společnost znovu přestala existovat, zakázány byly Sovětům ,,nepřátelské" organizace.
Okupace Československa tak prudce zasáhla československo-sovětské vztahy, a mnoho komunistů, ale i občanů s rudou knížkou, ukončovalo na protest proti invazi své členství v KSČ. Zároveň však intervence podala důkaz o tom, že Československo mělo fakticky omezenou mocenskou suverenitu a nemohlo postupovat politicky samostatně tak, aniž by jim do toho Sověti nezasahovali. Obrodný proces však na druhé straně zůstává ojedinělým pokusem, jak reformovat socialismus tak, aby se stal přitažlivý pro většinu tehdejšího národa.
Zdroj: Jiří Fidler: Okupace 1968