Autor fotografie: Louis Francois Lejeune (1775-1848), Château de Versailles, Wikimedia Commons CC0|Popisek: Bonaparte u Marenga
Byl tedy Napoleon Bonaparte rasistou? Zachoval a obnovil přece otroctví. Během jednání o příslušných právních předpisech měl na Státní radě v roce 1802 dokonce prohlásit: "Jsem pro bílé, protože jsem bílý, nemám jiný důvod, a tento je dobrý." Věta citovaná v mnoha článcích na téma, které byly vydány po světě v poslední době, a ještě v souvislosti s blížícím se 200. výročím budou. Není-li přitom tato věta zcela nepodložená a vymyšlená, je vytržená z kontextu, v němž měla být pronesena. Podívejme se na Napoleonův tvrzený rasismus také z perspektivy životního příběhu Josepha Damingua přezdívaného Hercule. Tuto přezdívku si totiž potomek černých kubánských otroků vydobyl u Arcole. A Arcole patří mezi bitvy mladého generála Bonaparta, na jejichž příběhu pevně stojí jeho kariéra, její legenda a její mýtus, chcete-li.
Má vůbec smysl se k otázce Napoleonova vztahu k černochům vracet? Pro politické aktivisty zřejmě ano. Ale smysl to má i bez (zbytečných) aktuálních politických či společenských přesahů. Snahou dobrat se původu různých tvrzení se lze dostat k zajímavým příběhům a životním osudům. Období francouzské revoluce a revolučních a napoleonských válek je v tomto ohledu mimořádně bohaté. Bezpočet vojáků, státníků, diplomatů, lékařů zanechalo své paměti, o bezpočtu vznikly knihy i třeba filmy. Byla to doba velmi živá, plná společenských změn a zvratů. Než se však dostaneme k černému Herkulovi, malý úvod pro kontext a vysvětlení, proč se jím vlastně zabýváme.
Ohledně postavení černých otroků v koloniích, především v karibské oblasti, lze tvrdit leccos, nicméně nezpochybnitelně se relativně k dřívějšímu období zlepšovalo, to nelze popřít. Možná ne dost rychle, zcela určitě byl celý proces provázen násilím (a to oboustranným). Probíhal nerovnoměrně, s určitými kroky zpět, nespravedlivými kroky, mezi něž patří i zmíněné zachování a obnovení otroctví za konzulátu, v roce 1802, jak jsme se mu již věnovali.
Připomeňme, proč "zachování a obnovení" - Velká Británie se díky námořní převaze zmocnila množství francouzských kolonií, kde tedy nemohl být aplikován, případně byl zneplatněn zákon z roku 1794, který otroctví rušil. Když pak byly tyto kolonie vráceny Francii po Amienském míru v roce 1802, stál Bonaparte před problémem, jak se zavedenými pořádky naložit. Výjimkou byl ostrov Guadeloupe, kde byl zákon aplikován, a kde skutečně dojde k obnovení otroctví. Protiústavním výnosem. S ohledem na další válečný vývoj jde v dějinách ostrova a jeho populace o epizodu. V roce 1810 jej opět dobývají Angličané. Symbolicky je však obnovení otroctví na Guadeloupe významným okamžikem. Ze svobodných občanů republiky se výnosem stali, na základě svého původu, otroci.
Hlavními okamžiky v tomto procesu tedy byly zákon ze 4. února 1794, který otroctví ve francouzských koloniích zrušoval, zákon z 20. května 1802, který zachovával otroctví v Británií vrácených koloniích, výnos ze 16. července 1802, který obnovoval otroctví na Guadeloupe, a, a na to se zapomíná, dekret z 29. března 1815, kterým Napoleon na úvod svého "stodenního císařství" zakázal obchod s otroky, a který byl symbolicky významným k definitivnímu řešení celého problému otroctví.
Tedy rasista, který "byl pro bílé, protože byl bílý"? Kde se vůbec vzala ona v úvodu citovaná věta? Nejstarším odkazem, k němuž jsem se zatím dostal, je kniha Aimé Césaira z roku... 1981. Tento martinický černošský básník a politik ji uvádí ve svém Toussaint-Louverture, la Révolution française et le problème colonial na s. 319-320. Ten výrok však nestojí sám o sobě. Byl součástí diskuse o vztahu kolonistů, otrokářů k Anglii. Bonaparte měl vysvětlovat, že tito projevili loajalitu Angličanům v zájmu vlastního života, tváří v tvář krutosti černochů, bývalých otroků, vůči bílé populaci. A řekl prý doslova: "Kdybych byl na Martiniku, byl bych pro Angličany, protože především je třeba zachránit si život." Teprve poté následuje věta o tom, že je bílý.
Nešlo o rasismus, rozhodně ne, jak jej chápeme dnes. Šlo o reakci na situaci, kterou nezpůsobil. Po dlouhém období, kdy se hospodářský smysl kolonií opíral o otrockou práci, přišla na řadu otázka osvobození otroků, a ta v mnoha ohledech přinesla reálné, bezpečnostní a hospodářské problémy. Nebylo možné je vyřešit ze dne na den, ani z roku na rok, a byly součástí mnohem širších strategických a politických úvah. Je snadné dnes chyby a snad i zločin doby odsoudit, ale obvinit Napoleona z rasismu je příkré a zbytečné. Mj. pro jeho vztah k vojákům černé pleti, v němž rozhodně nelze spatřovat jakékoli pohrdání, nenávist či nerovný přístup. Podtrhněme fakt, že otroctví se týkalo kolonií. Černoši v metropolitní Francii byli a zůstali plnoprávnými občany.
Příběh Josepha Damingua, černého Herkula, hrdiny od Arcole
Narodil se v Havaně černým kubánským otrokům 17. března 1761. Shodou okolností se rodina dostala do Bordeaux, a mladý Joseph se dal naverbovat pěšímu pluku Champagne, kde působil od 6. října 1784 jako bubeník. V červenci 1793 přestupuje k 22. pluku jízdních myslivců a účastní se tažení ve Východních Pyrenejích, 8. června 1795 dosahuje hodnosti četaře, a jeho pluk je převelen do Italské armády, kde se záhy dostává do působnosti mladého divizního generála Bonaparta.
Francouzské jezdectvo bylo ze tří hlavních zbraní armády tou, která nejvíce během revoluce utrpěla emigrací důstojníků šlechtického původu. Republikánská rovnost otevřela příležitost pro schopné vojáky a nabídla jim možnost dosáhnout rychle důstojnických hodností. Ostatně ani Bonaparte sám by se byl do generálské hodnosti za starého režimu jistě nedostal, tím spíše ne ve 24 letech. Četař Damingue je v říjnu 1796 povýšen za prokázanou statečnost do hodnosti podporučíka a přestupuje do pluku tzv. guides de l'armée d'Italie, tj. pluku štábní ochrany, z něhož později vznikne slavný pluk jízdních myslivců císařské gardy, jejichž tzv. malou uniformu také bude později Bonaparte oblékat a stane se ikonickou.
Velký okamžik přichází během slavné bitvy u Arcole,15.-17. listopadu 1796. Bonaparte Herculovi a 25 vojákům roty nařídil provést diverzní útok na rakouskou pozici. Pouhých 25 jezdců vedených černým důstojníkem nečekaně a za zvuku několika trumpet, jímž vzbudili zdání mnohem větší síly, skutečně rakouskou pěchotu znejistěli a přispěli k úspěchu dne.
Z podporučíka je kapitán. Dostává od Bonaparta 5000 liber a o rok později mu uděluje Čestnou šavli, na jejíž čepeli je vyveden nápis: "Za to, že porazil, v čele 25 jezdců, v bitvě u Arcole rakouskou kolonu." Kapitán pokračuje ve službě, účastní se Bonapartova egyptského tažení, bojuje u Abukíru, kde dobývá nepřátelskou redutu a je zde zraněn a v září 1799 povýšen do hodnosti šéfa eskadrony. Po návratu do Francie se jeho rota stává součástí nově ustaveného pluku gardových jízdních myslivců, jehož velení přebírá Bonapartův adoptivní syn Eugène de Beauharnais. Bojuje u Marenga. Jedné ze čtyř eskadron nejprestižnějšího pluku Napoleonovy kavalerie velí "černý Herkules" až do 2. května 1803, kdy je jmenován velitelem a pověřen organizací Batalionu Černých pionýrů (Bataillon de Pionniers Noirs). Dostává samostatné velení.
14. června 1804, ve výroční den bitvy u Marenga, je povýšen na důstojníka řádu Čestné legie (kříž mu byl udělen jako držiteli čestné zbraně automaticky se založením řádu). Ale 19. prosince 1805 utrží vážné zranění v bitvě u Fiume a s Napoleonovým souhlasem a přidělenou penzí odchází do výslužby a žije v Itálii. V roce 1816 se ještě jako pobočník generála Fontangesa účastní neúspěšné diplomatické mise na Santo Domingo a po návratu 19. dubna 1820 umírá v Paříži.
Napoleon "rasista" zahrnul tohoto potomka černých otroků zaslouženými poctami a významnou velitelskou pozicí v prestižní jezdecké jednotce, která přednostně zajišťovala jeho osobní bezpečnost. Odměnil ho čestnou zbraní, křížem čestné legie, vysokou rentou. Vidíme zde stejný přístup jako v případě jakéhokoli jiného důstojníka, zcela bez jakéhokoli zbytečného ohledu na barvu pleti. A Hercule nebyl jediný. Zmínit lze třeba generála Thomase Alexandra Dumase, otce slavného spisovatele a autora Tří mušketýrů. Ale o něm jindy.
Zdroj (mj.):
(na úvodní ilustraci vybrané z Lejeunova obrazu věnovaného bitvě u Marenga vidíme černocha v sedle tažného koně; zcela jistě nejde o Herkula, který byl tou dobou již šéfem eskadrony jízdních myslivců, nikoli konduktérem trénu ozbrojeným pěchotní šavlí)