Masakr v Železném průlivu. Druhoválečné vraky dodnes vychylují střelky kompasů

Masakr v Železném průlivu. Druhoválečné vraky dodnes vychylují střelky kompasů
Autor fotografie: Wikimedia Commons | Public domain|Popisek: Japonský těžký křižník Aoba
28 / 11 / 2023, 04:45

Když v noci ze 14. na 15. listopad 1942 vplouvala do průlivu mezi ostrovy Guadalcanal, Savo a Florida mocná 6. divize bitevních lodí kontradmirála Willise Leeho, střelky kompasu poskakovaly ze strany na stranu.

USS Washington a USS South Dakota se právě hnaly nad vraky křižníků a torpédoborců, z nichž mnohé ke dnu poslala torpéda svazu viceadmirála Mikawy na začátku srpna. V bitvách svedených v průlivu Savo později nazvaném Průliv se železným dnem či Železný průliv bylo od srpna 1942 do dubna 1943 potopeno více než 50 japonských i amerických lodí.

Po neúspěchu u Midway a ztrátě iniciativy v původně hlavním směru obnovili Japonci svou pozornost věnovanou jižnímu Pacifiku. Přes porážku v Korálovém moři z května 1942 neztráceli chuť zmocnit se přístavu Port Moresby na Papuy Nové Guineji a otevřít si cestu do Austrálie. Reálně možná již v této fázi války spíše uzavřít cestu Spojencům opačným směrem. Po zkušenostech z května však nehodlali ponechat nic náhodě. Nezbytnou obojživelnou součást operace, kterou jinak nyní zajišťovaly armádní jednotky přesunem přes pohoří Owena Stanleye, hodlali na východě zajistit především vybudováním leteckých základen. Mezi nimi mělo zásadní roli sehrát letiště na ostrově Guadalcanal.

Hořící těžký křižník USS Quincy

V polovině července aktivovali Japonci 8. loďstvo svěřené pod velení zkušeného a odvážného viceadmirála Guničiho Mikawy. Jeho úkolem bylo bránit prostor jižně od rovníku a východně od 141. poledníku. K tomuto úkolu viceadmirál disponoval svou vlajkovou lodí, těžkým křižníkem Čókaj, a 6. divizí křižníků sestávající z nejstarších, ale stále velmi rychlých a silně vyzbrojených těžkých křižníků Aoba, Kinugasa, Kako a Furutaka. K dispozici byli také lehké křižníky Tenrjú a Júbari (18. divize křižníků) a torpédoborec Júnagi. Ostatní válečné lodě v oblasti byly nasazeny k doprovodu konvojů.

Mikawa vyplouvá 7. srpna

Ofenzívní operaci Američanů Japonci nepředpokládali, byť určitá varování se objevovala. Mezi posledními zpráva od jednotek, které budovaly na Guadalcanalu letiště: v noci na 6. srpna zmizeli domorodci nasazení na pomocné práce náhle v džungli. Za svítání následujícího dne pak již jen v rychlém sledu depeše ze základny Tulagi (ve 4:30: „Tulagi těžce bombardováno z moře i ze vzduchu. Pozorován operační svaz s letadlovou lodí.“) a záhy i z Guadalcanalu samotného („Narazili jsme na vyloďující se americké síly, ustupujeme do džungle.“).

Mikawa nařídil zvednout kotvy. Jeho cílem budou nepřátelské lodě podporující a provádějící vylodění na Guadalcanalu. Současně s tím se ale musí za každou cenu vyhnout hrozbě leteckého útoku: proti americkým letadlovým lodím neměl k dispozici žádnou vlastní a s ohledem na vzdálenost Guadalcanalu od Rabaulu nebylo možné spoléhat ani na stíhací ochranu letounů z pozemních letišť. Napadnout nepřítele tedy musí v noci, a ještě v noci také musí ustoupit. Rychlé křižníky i torpédoborce takovou operaci umožňovaly a připravenost jejich posádek pro noční boj stejně jako bezkonkurenční parametry japonských torpéd slibovaly slušnou naději na úspěch, které chtěl Mikawa maximálně využít.

Armáda momentálně neměla k dispozici jednotky, které by bylo možné na Guadalcanal obratem vyslat. Námořnictvo posbíralo několik stovek vojáků speciálních námořních vyloďovacích sil, kteří měli obránce podpořit – tuto část operace ale Mikawa po zjištění skutečné síly protivníka rozumně odvolal. Bohužel pro Meiyo Maru a převážené vojáky pozdě: 8. srpna se po zásahu dvou torpéd americké ponorky S-38 transportní loď potopila 14 mil západně od mysu Sv. Jiří na Novém Irsku.

Původním Mikawovým plánem bylo zahájit útok v prostoru průlivu Savo 8. srpna ve 22:30. Z obav z přítomnosti nejméně jedné americké letadlové lodi ale nařídil zpomalit tak, aby mohl být úder zahájen o hodinu později. Ve 14:30 signalizoval svým podřízeným: „Pronikneme jižně od ostrova Savo a torpédujeme hlavní nepřátelské síly na Guadalcanalu. Odtud se přesuneme k předsunuté oblasti u Tulagi a udeříme torpédy a palbou, načež se stáhneme na sever ostrova Savo.“

Viceadmirál Guniči Mikawa

Americký konvoj kryla operační skupina 62.6 pod velením kontradmirála Crutchleye, důstojníka britského námořnictva, jehož vlajkovou lodí a současně vlajkovou lodí jižní části byl těžký křižník HMAS Australia. Crutchley se svým křižníkem ale do bitvy nezasáhne – osudné noci se účastnil porady s admirálem Turnerem a generálem Vandegriftem (po stažení letadlových lodí bylo rozhodnuto druhého dne odplout z nebezpečné oblasti také s ostatními silami).

Kromě Australie zde byla jeho sesterská loď HMAS Canberra, americký křižník USS Chicago a dva torpédoborce. Severní skupina pod velením kapitána Riefkohla z křižníku USS Vincennes byla tvořena dále křižníky USS Astoria a USSA Quincy a rovněž dvěma torpédoborci. Síly byly papírově vyrovnány: Japonci útočili s pěti těžkými a dvěma lehkými křižníky a jedním torpédoborcem, spojenci měli k dispozici šest (pět) těžkých křižníků a čtyři torpédoborce. Jiné hladinové lodě ani Mikawou obávané námořní letouny do bitvy nezasáhnou.

Bitva začíná ve 23:37

Mikawa zvolil pro bitvu jednoduchou sestavu: všechny lodě v koloně za vlajkovou lodí s odstupy 1200 metrů; ani 6. ani 18. divize vzájemně společně nikdy neoperovaly, a ani s vlajkovým křižníkem Čókaj nikdy necvičily. Velící viceadmirál ale mohl plně spoléhat na zkušenosti kapitánu i připravenost posádek.

V této sestavě Japonci vysokou rychlostí propluli nezpozorováni mezi dvěma hlídkujícími americkými torpédoborci. Poslední naděje spojenecké operační skupiny připravit se na nečekanou bitvu s podceňovaným protivníkem byla zmařena. Mikawa nařídil zvýšit rychlost na 30 uzlů a svůj jediný torpédoborec vyslal napadnout hlídkující torpédoborce a krýt tím týl vlastní formace.

Atago, těžký křižník stejné třídy jako Čókaj

Hlídka na křižníku Čókaj ohlásila nepřátelský křižník a prakticky záhy se na nepřítele vzdáleného pouhých 8 km již snášely světlice svržené z katapultovaného plovákového letounu. Ve 23:37 zazněl rozkaz k odpálení všech torpédometů na pravoboku, hlavní baterie zahájily palbu, a záhy byla odpálena i druhá salva smrtících torpéd. K překonání vzdálenosti nepotřebovala torpéda s rychlostí bezmála 100 km/h více než pět minut. Explozí ve spojenecké sestavě bylo záhy velmi mnoho.

Canberra bude těžce poškozena a po bitvě potopena vlastní posádkou, křižník Chicago těžce poškozen. Severní skupiny dopadne ještě hůře: Vincennes, Astoria i Quincy budou potopeny. Japonské lodě přežijí střetnutí všechny, jen Čókaj, Kinugasa a Tenrjú utrpí určitá poškození. Japonci v bitvě vypálili 1020 granátů ráže 203 mm a 61 torpéd.

Vítězství bylo jednoznačné. Ale nedostatečné

Ve 02:16 bylo prakticky dokonáno a Mikawa se svými důstojníky řešil další postup. Dnes víme, že kdyby byl pokračoval v útoku, spojenecké dopravní lodě již prakticky nikdo nebránil, a jejich zničení by znamenalo pro další vývoj války v celé oblasti zcela zásadní předěl. Pokračování v útoku ale bylo pravděpodobně mimo Mikawovy reálné možnosti. Spotřeboval množství munice. Nabít torpédomety byla zdlouhavá a obtížná operace. Některé jeho lodě byly poškozené, a v rámci manévrování opustily formaci. Současně nevěděl, zda a případně jaké další síly má nepřítel k dispozici. Pátrání po protivníkovi a další boj by také znamenaly, že oblasti bude opouštět nedlouho před rozedněním – a obava z leteckých útoků byla zcela na místě. Případné ztráty by byly nenapravitelné a znamenaly praktickou nemožnost dalších operací. Japonský viceadmirál dal ve 02:20 rozkaz k ústupu.¨

„Je snadné říci, že nepřátelské transporty měly být napadeny za každou cenu. Nyní už není pochyb o tom, že by se Čókaj vyplatilo obrátit se zpět, třeba i samotnému, a nařídit těm ze svých rozptýlených lodí, které by jej mohly následovat, aby zaútočily na nepřátelské transporty. A kdyby je všechny následovaly a všechny byly obětovány při potopení transportů, stálo by to za to, aby byl nepřítel z Guadalcanalu vyhnán. Platnost tohoto předpokladu však vychází ze skutečnosti, že přežití těchto transportů zcela zapříčinilo následný neúspěch naší armády při vyhánění nepřítele z jeho opěrného bodu na Šalamounech,“ napsal v prosinci 1957 kapitán Tošikazu, v roce 1942 člen Mikawova štábu. Měl nepochybně pravdu.

Bitva u ostrova Savo se právem řadí k největším japonským úspěchům. A jak už to u takticky dobře zvládnutých bitev může být, ve svém kontextu se z řady důvodů, na které neměli protagonisté přímý vliv, nepromítla do úspěchu strategického. Následovat budou bitvy u mysu Esperance, námořní bitva u Guadalcanalu (někdy označovaná jako první a druhá), bitva u Tassafarongy, operace, kterou Japonci úspěšně z ostrova mezi lednem a únoram 1943 evakuují zbývající síly, a na závěr také operace I-Go, japonský pokus o leteckou protiofenzívu v první polovině dubna 1943.

Lodě potopené u Guadalcanalu

Během těchto bitev na dno klesne a jméno průlivu dá 54 válečných a dopravních lodí, z toho na japonské straně dvě bitevní lodě, těžký křižník, sedm torpédoborců, ponorka, sedm transportních lodí a minonoska. Na spojenecké straně pak pět těžkých křižníků, dva lehké, patnáct torpédoborců, šest dopravních lodí, korveta a řada dalších menších plavidel včetně torpédových člunů. Podle tradice posádky válečných lodí proplouvající Průlivem se železným dnem dodržují z úcty k padlým námořníkům ticho.

Guniči Mikawa zemřel v roce 1981 v úctyhodném věku 92 let. Stejně jako jeho (nepřímý) protivník Victor Crutchley, který zemřel v roce 1984.

Zdroj: US Naval Institute, Combined Fleet, NavWeaps

Tagy článku