foto: LCpl Andrew P. Roufs, USMC / Public Domain / Wikimedia Commons/Konvoj vysoce mobilních víceúčelových kolových vozidel (HMMWV) americké námořní pěchoty (USMC)
Dne 28. února 1991 nařídil prezident Spojených států George Bush ukončení palby a prohlásil Kuvajt za osvobozený. Skončila válka v Zálivu a její vrcholná fáze, operace Pouštní bouře.
Válku zahájil saddámovský irácký režim invazí do sousedního Kuvajtu. Jejich konflikt měl kořeny v uspořádání oblasti po rozpadu Osmanské říše a ze strategického hlediska byl celkem pochopitelný: existence Kuvajtu zásadně omezovala irácký přístup do Perského zálivu. Aktuálnější a vážnější spory se týkaly dodržování pravidel OPEC: Kuvajt překračoval limity těžby ropy, čímž snižoval cenu suroviny na světovém trhu, a působil Iráku (a nejen Iráku) citelné rozpočtové ztráty. Spolu s podporou především palestinského terorismu ze strany Iráku se zhoršovaly jeho vztahy se Spojenými státy. Dlouhodobě panovaly špatné vztahy se sousedním Íránem, vzájemná konkurence s Assadovou Sýrií i prozápadním Egyptem.
Začátky operace Pouštní bouře
Irák požadoval kompenzace ve výši 10 miliard dolarů, Kuvajt nabídl 500 milionů, a odpovědí byl Saddámův rozkaz k invazi do sousední země. Přes napětí Kuvajt nemobilizoval a jeho malá šestnáctitisícová armáda v podstatě nekladla odpor. Irácká armáda byla v době útoku početně čtvrtou nejsilnější armádou světa, což bylo jedním ze zásadních problémů iráckého hospodářství: včetně polovojenských jednotek čítala na 1,5 milionu mužů vyzbrojených 5000 tanky, 3000 dělostřeleckými hlavněmi, pětistovkou letounů a 230 vrtulníky v 50 divizích a 20 brigádách speciálních sil.
Invaze byla zahájena 2. srpna 1990. V řádu hodin byla svolána Rada bezpečnosti OSN a rezolucí 660 irácký útok odsoudila a požadovala stažení iráckých jednotek z Kuvajtu. O den později se přidala také Liga arabských států, přičemž problematické od počátku byly postoje některých arabských států vůči případné nearabské vojenské intervenci z jedné strany, a s tím souvisejícím rizikem zatažení Izraele do konfliktu iráckým útokem z druhé strany. Následovalo vyhlášení ekonomických sankcí vůči již tak velmi zadluženému Iráku podpořené námořní blokádou. Významnou roli sehrála Železná lady Margaret Thatcherová, která varovala především Spojené státy před jakýmikoli ústupky, jež by do budoucna hrozily posílením iráckého vlivu v oblasti.
Sankce nestačily, operace Pouštní Bouře jako odpověď
Rezolucí 678 dala Rada bezpečnosti Iráku čas ke stažení se z Kuvajtu do 15. ledna 1991, a pokud by nevyhověl, byly členské státy oprávněné podniknout jakékoli kroky k vypuzení Iráku ze sousední země. Bez reakce. Mezitím reagovaly Spojené státy vojensky ve smyslu Carterovy doktríny, protože považovaly irácký postup za hrozbu svým zájmům v oblasti Perského zálivu a ohrožení spojenecké Saúdské Arábie. Do oblasti byly vyslány letadlové lodě Dwight D. Eisenhower a Independence, a také v 80. letech reaktivované bitevní lodě Missouri a Wisconsin. První stíhací pluk s padesátkou F-15 byl přesunut z Virginie do Saúdské Arábie, posílený o čtyřicítku dalších strojů z 36. pluku z Německa.
Do oblasti byly vyslány také jednotky Národní gardy létající s F-16. Postupně proto ozbrojené síly spojenců umístěné v Saúdské Arábii narostly až na necelých 550 tisíc mužů. Byla ustavena široká mezinárodní koalice, na níž se podílelo v jednu chvíli až 34 zemí, včetně Československa a Polska, jež byly stále formálně členy Varšavské smlouvy. Po vypršení ultimáta podle rezoluce 678 byly zahájeny ofenzívní letecké operace. Během 42 dnů provedly letouny koalice na 100 tisíc vzletů a svrhly 88 500 tun bomb.
Průběh boje a přípravy operace Pouštní Bouře
Jedním z hlavních cílů byly irácké letectvo a protivzdušná obrana, a odpalovací zařízení pro rakety Scud, jimiž teoreticky mohl Saddám Husajn vtáhnout do konfliktu Izrael. To by však vedlo k rozpadu koalice, protože arabské státy by ji opustily. Bez jejich zázemí a podpory by však byly další operace prakticky vyloučené. Do Izraele byly vyslány americké protiraketové Patrioty. Přesto několik Scudů do Izraele skutečně dopadlo a zabilo 74 lidí, 230 bylo zraněno. Patrioty se ukázaly nepříliš efektivními; snaha předejít dalšímu iráckému pokoušení izraelské netrpělivosti pak přispěla k zahájení pozemní operace s krycím názvem Pouštní bouře. Předcházel jí také irácký útok proti Saúdské Arábii. Kromě Scudů obsadila irácká armáda město Khafji, ale po dvou dnech musela ustoupit před spojenými silami saúdské národní gardy, katarských sil a americké námořní pěchoty.
Operace Pouštní bouře zahájena
Dne 24. února 1991 byla operace zahájena mohutným leteckým a dělostřeleckým bombardováním, jež mělo svým rozsahem a přesností zdrcující účinek na beztak nepříliš sebevědomou iráckou armádu. Odpor budou klást především Saddámovy gardové jednotky. Krom bombardování během bezmála sta hodin proběhlo několik velkých tankových bitev, a vynikl propastný rozdíl v nasazených technologiích. Iráčané ztratili na 3300 tanků a přes 2100 dalších bojových vozidel. Na spojenecké straně se bitev účastnily:
- XVIII. výsadkový sbor: francouzská divize Daguet, americké 82. a 101. výsadková divize, 24. pěší divize
- VII. sbor: 1. a 3. obrněná divize, 1. pěší divize, 1. jezdecká (obrněná) divize, 1. britská obrněná divize
- I. expediční sbor Námořní pěchoty: 1. a 2. divize Námořní pěchoty
- množství podpůrných formací
Jedním z méně zmiňovaných aspektů operace Pouštní bouře byla role speciálních sil a průzkumných jednotek. Britské SAS a americké SEALs byly nasazeny hluboko za nepřátelské linie, kde plnily úkoly od průzkumu až po sabotáže iráckých radarových systémů a komunikací. Tito operátoři zajišťovali kritické informace pro letecké útoky a narušovali irácké zásobovací trasy, což mělo významný vliv na rychlý kolaps irácké obrany. Taktické nasazení speciálních jednotek ukázalo, jak mohou malé mobilní síly efektivně destabilizovat nepřítele.
Úspěšnost a důsledky operace Pouštní Bouře
Názvy iráckých formací nejsou vlastně důležité, protože se svým velitelům rozpadaly pod rukama. Dne 28. února 1991 byla tak celá operace ukončena. Cílem iniciativy nebyl Bagdád ani svržení iráckého diktátora. Koalice zaznamenala 292 padlých a 776 zraněných vojáků, přišla o 31 tanků, tři desítky bojových vozidel pěchoty nebo obrněných transportérů a 75 letadel. Irácké ztráty jsou odhadovány na 25-50 tisíc padlých a 75 tisíc zraněných vojáků, a kromě výše uvedených ztrát pozemní techniky také 110 sestřelených letounů. Civilní oběti dosáhly počtu 1600 v Kuvajtu a 3664 v Iráku.
Tak jako o více než desetiletí později panovaly v rámci konfliktu obavy z použití chemických zbraní iráckými ozbrojenými silami. Do oblasti Perského zálivu byla rozhodnutím parlamentu ČSFR vyslána protichemická jednotka. Přibližně polovina ze 170 členů skupiny byli profesionální vojáci a polovina vojáci základní služby. V únoru 1991 jednotku posílilo dalších 37 výsadkářů. Byla přiřazena k saúdsko-arabské brigádě a plnila úkoly chemického průzkumu. Během této mise zahynul četař Petr Šimonka.
Dalším důležitým důsledkem operace bylo zajištění regionálního statu quo. Po ukončení konfliktu proto bylo založeno několik koaličních sil, které měly za cíl udržet stabilitu v Perském zálivu. Operace vedla k dlouhodobé přítomnosti amerických vojenských základen v oblasti, což změnilo geopolitickou rovnováhu v regionu. Pouštní bouře však také přispěla k transformaci vojenských doktrín USA, které od té doby kladly důraz na rychlé nasazení technologicky vyspělých jednotek a leteckou nadvládu, což se ukázalo jako rozhodující i během invaze do Iráku v roce 2003.
Zdroje: history.army.mil, www.defense.gov, www.history.com
Tagy